DOSLOV ke knize Moře jangů
MUDr. Radomír Růžička, CSc.

Uvolnění informací v posledních letech vyvolalo a stále vyvolává zájem odborné i laické veřejnosti o různé metody diagnostiky a terapie. V případě terapie jde zejména o přírodní prostředky nebo o takové metody, které nezatěžují už tak značně oslabený organismus dalším chemickým působením (vedlejším účinkem farmak). Tato otázka je tím aktuálnější, že „klasická školská medicína" navzdory svým nesporným léčebným úspěchům není dosud schopna zbavit lidstvo útrap z nemocí. Navíc stále přibývá pacientů, kteří jsou na určité léky přecitlivělí, alergičtí.

Dá se říci, že současná populace není o nic zdravější než předchozí generace, ba naopak. Doktor Paavo Airola v New Realities píše: I když máme (v USA - pozn. R. R.) více doktorů, více zubních lékařů, více a lépe vybavených nemocnic, lepší léky a více potravin než kterýkoliv jiný národ, jsme zdaleka nejnemocnější národ na světě. Proč tomu tak je? Na tuto otázku hledají odpověd' stovky a stovky odborníků. Domnívám se, že je k tomu mimo jiné vede i to, že zmíněná „školská medicína" začala vychovávat lékaře přemýšlející zejména analyticky. Ti uvažovali, nebo dokonce dodnes uvažují, že nemoc je organický proces, mající svoji vlastní příčinu, choroboplodné zárodky, které napadnou určitý orgán, určitou tkáň, určitou buňku.

Svého času se medici učili, že psychické děje, mysl, emoce nehrají v těchto příčinách žádnou úlohu, a dokonce, že i psychická onemocnění jsou vyvolána určitou poruchou v biochemických dějích mozku. Když se někteří lékaři snažili přesvědčit své kolegy o důležitosti psychosomatiky, byli zesměšněni. Moderní výzkumy posledních let ale ukazují, že některé z vědeckých názorů a teorií, na nichž stojí dnešní medicína, jsou mylné. Onemocnění není organický proces. Bakterie, viry a toxiny mají sice svou jistou úlohu, ale zdaleka ne tak velkou jak se předpokládalo. Existuje celá řada faktorů, dalo by se říci rizikových, vyplývajících hlavně ze způsobu života a z psychických vlivů.

Analytický způsob myšlení vychází z buněčné teorie, považující za základ všeho buňku a v ní se odehrávající zásadní změny. Tento způsob myšlení však není schopen vysvětlit ani původ nemocí, ani zajistit účinnou terapii. Příčina vzniku chorob je totiž daleko složitější a může ji objasnit jen syntetický, komplexní a systémový pohled na člověka jako na součást celého vesmíru. Právě takový nabízí tradiční orientální (čínská) medicína, jejíž jednou hlavní součástí je akupunktura.

Někteří současní „vědci" se starým orientálním poznatkům vysmívajŕ. Neuvědomují si ani, jak přesně byly již před tisíci lety propracovány a že již tehdy byly známy některé medicínské poznatky, které byly teprve po stech či tisíciletích „objeveny", lépe řečeno morfologicky či jinak prokázány. Ale to ještě ne všechny. Tato medicína vychází z toaistické filozofie - se svým nazíráním na svět jako na stálý „boj" dvou základních principů jangu a jinu. Jejím úkolem je - ať už pomocí akupunktury (včetně moxování, dechových či jiných cvičení, dietoterapie, herbální a jiné léčby - obnovení přirozené energetické rovnováhy.

Tisícileté přetrvávání této jedné z nejstarších a nejúčinnějších lékařských věd svědčí o jejím velkém významu. Západní svět se s ní však seznamoval až od 17. století; s příslušnými poznatky přijeli do Evropy misionáři a lékaři působící v Číně v rámci Východoindické společnosti. Proč ne již dříve? Poněvadž Čína se po svých dřívějších zkušenostech světu uzavřela. Ovšem ani doba, kdy byla Evropa s akupunkturou seznámena, nebyla pro ni příznivá. Neexistoval totiž dostatečný rozvoj medicínských věd, aby ji lékaři byli schopni nějakým způsobem pochopit. (Ani později nebyla situace lepší, zejména pro dominantní rozvoj Wirchovovy nekriticky přijímané buněčné teorie.)

Teprve polovina 20. století dala velké možnosti rozšiŕení akupunktury po celém západním světě. (I když v Česko­slovenské republice ji používal a publikoval o ní pražský profesor vnitřního lékařství MUDr. Cmunt již v roce 1921.)

Bohužel i dnešní způsob provádění akupunktury na Západě je poněkud odlišný od jejího použití v Orientě. Tam je vlastně první léčebnou metodou řešící energetické disharmonie ještě dříve, než dojde k zjevnému projevu choroby. Tedy v samých začátcích, které naše medicína nedovede nijak diagnostikovat, protože se „přístrojově" ani jinak neprojeví. Tuto disbalanci umožní zjistit akupunkturální diagnostické metody, zejména pulsová diagnostika. Akupunktura je tedy skutečně preventivní medicína, jak o ní s ní lékaři celého světa. A nejen oni - lidstvo samo.

Další odchylkou jejího provádění na Západě je přístup k ní z pohledu současné „školské medicíny" a filozofie. Tím se dají vysvětlit některé výsledky, které jsou velmi dobré u orientálních lékařů. Dlouhá léta nebylo možné v rámci „vědeckého materialismu" mluvit či psát o vlastním filozofickém přístupu k nemocnému. I když explikace nemocí podle ortodoxních orientálních lékařů je pro nás nepochopitelná a současnou vědou zatím obtížně vysvětlitelná, dosahuje se s ní daleko lepších výsledků. Myslím, že by s touto problematikou měl být seznámen každý, kdo se chce akupunkturou vážněji zabývat. Nemůže mu to uškodit; ať si koneckonců udělá svůj vlastní názor a náhled. Vždyť současná medicína už pomalu začíná brát vážně energetické děje v těle, vliv specifických zevních podmínek, vzájemné souvislosti mezi orgány, fakta o maximu či minimu energetických výkonů (časech energií v orgánech; nyní tomu říká biomedicína) a podobně.

Jako každá léčebná metoda by měla být akupunktura přísně individuální; ani jeden pacient není identický, ani jedna choroba není navlas stejná (to se snad z neznalosti uvádí jen v současných vysokoškolských učebnicích medicíny). Proto na nutnost individuálního přístupu ve svých publikacích či přednáškách výslovně upozorňuji; zdůrazňuji, že nedávám přesný návod k léčbě, ale ukazuji, s jakým myšlením k léčbě přistupovati klasičtí akupunkturi­sté. Je jasné, že jejich mnohá vysvětlení jsou zastřena mystikou, mýty a spoustou alegorií a metafor, odpovídajících filozofii doby jejich vzniku. Přestože současná věda již mnohé převedla do moderní mluvy a mnohé objasnila, zůstala ještě četná bílá místa, neboť na vysvětlení řady subtilních principů, diagnostických i terapeutických ještě zdaleka nestačí. Nejenže nemáme tak přesné vyšetřovací metody, ale, a to je snad ještě horší, jsme zatíženi analytickým, konzervativním myšlením. Mimochodem: ona bílá místa se nedotýkají jen akupunktury, ale i jiných medicínských problémů. Ve fyziologii, biochemii živého těla, farmakologii i jinde není stále ještě vše jasné. Kupodivu dokonce i o současném aspirínu, snad nejznámějším a nejčastěji podávaném léku, jsme toho donedávna mnoho nevěděli a vše nevíme dosud. A přesto jen málokterý lékař popře jeho účinnost. I akupunktura – byť o mechanismu jejího působení má současná medicína jen kusé znalosti - funguje. O tom se přesvědčili pacienti, kteří jí byli léčeni. A třeba jen o jejích bolest tlumících účincích se přesvědčili i ti z nevěřících odborníků, jež mohli sledovat některou z dnes již miliónů operací provedených v znecitlivění pouze akupunkturou, při plném pacientově vědomí.

Vzhledem k tomu, že je v Moři jangů uváděna kritika náhledů tradiční medicíny na vznik některých onemocnění, měl bych se k této otázce alespoň okrajově vyjádřit (není to úkolem mé poznámky k uváděné knize). Uvědomme si, že i zde existuje ve vysvětlování jakýsi konsensus v pojmech (ten je nakonec ve všem, například v metrickém systému: co je jednotka míry, času - dohodou stanovený pojem metru, sekundy a podobně). Stejně tak se dívejme na pojmy vysvětlující vznik choroby z tradičního hlediska. Poněvadž takové vysvětlení vyžaduje hlubší znalosti tradiční medicíny, zvolím následující jednodušší příklad, který ještě ve své podstatě budu zjednodušovat:

Při vzniku mozkového krvácení - mrtvice, působí nadměrný jaterní jang, který emočními vlivy (hněvem) vytvoří takzvaný vnitřní oheň, způsobující krvácení (vyžene krev z cév). K tomu může přispět i strava zatěžující játra (opulentní, mastná). Jang přirovnáváme k sympatiku: tedy náhlé emoční napětí či vzrušení vyvolá sympatikotonü s nadměrným vyplavením adrenalinu z nadledvinek do krevního oběhu, jehož výsledkem bude zvýšení krevního tlaku. To může vést ke krvácení do mozku, zejména u osob s křehkými sklerotickými cévami u hyperlipidemie (znovu při možné spoluúčasti jaterní dysfunkce).

Není vždy radno odsuzovat věc, s níž jsem jen okrajově obeznámen, zejména když nemohu popřít její kladné výsledky. Akupunkturou se zabývá celá řada vědců světových jmen, mezi nimi lze jmenovat třeba profesory Walla, Pomerancze, Melzaca i jiné.

Nakonec se musím zmínit ještě o jedné diferenci: V neposlední řadě je to přístup nemocného ke své chorobě a přístup k lékaři. Zde jsou velké rozdíly od Orientu. Tím, že u nás bylo ústavou zajištěno právo na zdraví, řada nemocných se domnívala, že mu ho musí zdravotnický pracovník navrátit, aniž by on sám pro to cokoliv udělal. Právě naopak. Velmi závažná je v tomto smyslu kapitola o moxování. Bylo prokázáno, že pelyňkovou moxou (v originálních „doutnících" je směs celé řady léčivých bylin s převahou pelyňku) dochází mimo jiné nejen k zahřátí bodu (zvyšování jangu podle tradiční terminologie,), ale i k bakteriostatickému či bakteriocidnímu účinku (zastavení růstu nebo zničení některyých choroboplodných zárodků).

Knížka Dušana Tomka velice čtivým a hluboce fundovaným pohledem ukazuje na některé otázky této tradiční léčby. Velmi krásně ukazuje na všechny souvislosti vztahu člověka s okolím, vesmírem a na jejich vzájemné působení. Ukazuje na myšlenkový postup, kterým musí být správný terapeut veden. Velmi pěkně je podána pulsová diagnostika, otázka tradičního pojetí příčin nemocí i vzájemných vztahů mezi orgány. Vyzvednuta je otázka psychiky a jejího vlivu na nemoc a zdraví, nebol existuje pouze jednota tělesného a duševního. Je to kniha velmi zajímavá, čtivá a vnímavému čtenáři dá jistě mnoho podnětů k přemýšlení. Nakonec však musím upozornit, že akupunktura není žádná všemocná léčebná metoda, ale má své přísné zákonitosti a indikační možnosti. A že patří jen do rukou dobře vyškolených profesionálů.