DOSLOV
ke knize Moře jangů MUDr. Radomír
Růžička, CSc.
Uvolnění informací v posledních letech vyvolalo a stále
vyvolává zájem odborné i laické veřejnosti o různé metody diagnostiky a
terapie. V případě terapie jde zejména o přírodní prostředky nebo o takové
metody, které nezatěžují už tak značně oslabený organismus dalším chemickým
působením (vedlejším účinkem farmak). Tato otázka je tím aktuálnější, že
„klasická školská medicína" navzdory svým nesporným léčebným úspěchům
není dosud schopna zbavit lidstvo útrap z nemocí. Navíc stále přibývá pacientů,
kteří jsou na určité léky přecitlivělí, alergičtí.
Dá se říci, že současná populace
není o nic zdravější než předchozí generace, ba naopak. Doktor Paavo Airola v New
Realities píše: I
když máme (v USA - pozn. R. R.) více doktorů, více zubních lékařů, více a lépe vybavených nemocnic, lepší léky
a více potravin
než kterýkoliv jiný národ, jsme zdaleka nejnemocnější národ na světě. Proč tomu tak je? Na tuto otázku
hledají odpověd' stovky a stovky odborníků. Domnívám se, že je k tomu mimo jiné
vede i to, že zmíněná „školská medicína" začala vychovávat lékaře
přemýšlející zejména analyticky. Ti uvažovali, nebo dokonce dodnes uvažují, že
nemoc je organický proces, mající svoji vlastní příčinu, choroboplodné zárodky,
které napadnou určitý orgán, určitou tkáň, určitou buňku.
Svého času se medici
učili, že psychické děje, mysl, emoce nehrají v těchto příčinách žádnou úlohu,
a dokonce, že i psychická onemocnění jsou vyvolána určitou poruchou v
biochemických dějích mozku. Když se někteří lékaři snažili přesvědčit své
kolegy o důležitosti psychosomatiky, byli zesměšněni. Moderní výzkumy
posledních let ale ukazují, že některé z vědeckých názorů a teorií, na nichž
stojí dnešní medicína, jsou mylné. Onemocnění není organický proces. Bakterie,
viry a toxiny mají sice svou jistou úlohu, ale zdaleka ne tak velkou jak se
předpokládalo. Existuje celá řada faktorů, dalo by se říci rizikových,
vyplývajících hlavně ze způsobu života a z psychických vlivů.
Analytický způsob myšlení vychází z
buněčné teorie, považující za základ všeho buňku a v ní se odehrávající zásadní
změny. Tento způsob myšlení však není schopen vysvětlit ani původ nemocí, ani
zajistit účinnou terapii. Příčina vzniku chorob je totiž daleko složitější a
může ji objasnit jen syntetický, komplexní a systémový pohled na člověka jako
na součást celého vesmíru. Právě takový nabízí tradiční orientální (čínská)
medicína, jejíž jednou hlavní součástí je akupunktura.
Někteří současní „vědci" se
starým orientálním poznatkům vysmívajŕ. Neuvědomují si ani, jak přesně byly
již před tisíci lety propracovány a že již tehdy byly známy některé medicínské
poznatky, které byly teprve po stech či tisíciletích „objeveny", lépe
řečeno morfologicky či jinak prokázány. Ale to ještě ne všechny. Tato medicína
vychází z toaistické filozofie - se svým nazíráním na svět jako na stálý
„boj" dvou základních principů jangu a jinu. Jejím úkolem je - ať už
pomocí
akupunktury (včetně moxování, dechových či jiných cvičení, dietoterapie,
herbální a jiné léčby - obnovení přirozené energetické rovnováhy.
Tisícileté přetrvávání
této jedné z nejstarších a nejúčinnějších lékařských věd svědčí o jejím velkém
významu. Západní svět se s ní však seznamoval až od 17. století; s příslušnými
poznatky přijeli do Evropy misionáři a lékaři působící v Číně v rámci
Východoindické společnosti. Proč ne již dříve? Poněvadž Čína se po svých
dřívějších zkušenostech světu uzavřela. Ovšem ani doba, kdy byla Evropa s
akupunkturou seznámena, nebyla pro ni příznivá. Neexistoval totiž dostatečný
rozvoj medicínských věd, aby ji lékaři byli schopni nějakým způsobem pochopit.
(Ani později nebyla situace lepší, zejména pro dominantní rozvoj Wirchovovy
nekriticky přijímané buněčné teorie.)
Teprve polovina 20. století dala
velké možnosti rozšiŕení akupunktury po celém západním světě. (I když v Československé
republice ji používal a publikoval o ní pražský profesor vnitřního
lékařství MUDr. Cmunt již v roce 1921.)
Bohužel i dnešní způsob provádění
akupunktury na Západě je poněkud odlišný od jejího použití v Orientě. Tam je
vlastně první léčebnou metodou řešící energetické disharmonie ještě dříve, než
dojde k zjevnému projevu choroby. Tedy v samých začátcích, které naše medicína
nedovede nijak diagnostikovat, protože se „přístrojově" ani jinak
neprojeví. Tuto disbalanci umožní zjistit akupunkturální diagnostické metody,
zejména pulsová diagnostika. Akupunktura je tedy skutečně preventivní medicína,
jak o ní s ní lékaři celého světa. A nejen oni - lidstvo samo.
Další
odchylkou jejího provádění na Západě je přístup k ní z pohledu současné
„školské medicíny" a filozofie. Tím se dají vysvětlit některé výsledky,
které jsou velmi dobré u orientálních lékařů. Dlouhá léta nebylo možné v rámci
„vědeckého materialismu" mluvit či psát o vlastním filozofickém přístupu
k nemocnému. I když explikace nemocí podle ortodoxních orientálních lékařů je
pro nás nepochopitelná a současnou vědou zatím obtížně vysvětlitelná, dosahuje
se s ní daleko lepších výsledků. Myslím, že by s touto problematikou měl být
seznámen každý, kdo se chce akupunkturou vážněji zabývat. Nemůže mu to uškodit;
ať si koneckonců udělá svůj vlastní názor a náhled. Vždyť současná medicína už
pomalu začíná brát vážně energetické děje v těle, vliv specifických zevních podmínek,
vzájemné souvislosti mezi orgány, fakta o maximu či minimu energetických výkonů
(časech energií v orgánech; nyní tomu říká biomedicína) a podobně.
Jako každá léčebná
metoda by měla být akupunktura přísně individuální; ani jeden pacient není
identický, ani jedna choroba není navlas stejná (to se snad z neznalosti uvádí
jen v současných vysokoškolských učebnicích medicíny). Proto na nutnost
individuálního přístupu ve svých publikacích či přednáškách výslovně
upozorňuji; zdůrazňuji, že nedávám přesný návod k léčbě, ale ukazuji, s jakým
myšlením k léčbě přistupovati klasičtí akupunkturisté. Je jasné, že jejich
mnohá vysvětlení jsou zastřena mystikou, mýty a spoustou alegorií a metafor,
odpovídajících filozofii doby jejich vzniku. Přestože současná věda již mnohé
převedla do moderní mluvy a mnohé objasnila, zůstala ještě četná bílá místa,
neboť na vysvětlení řady subtilních principů, diagnostických i terapeutických
ještě zdaleka nestačí. Nejenže nemáme tak přesné vyšetřovací metody, ale, a to
je snad ještě horší, jsme zatíženi analytickým, konzervativním myšlením.
Mimochodem: ona bílá místa se nedotýkají jen akupunktury, ale i jiných
medicínských problémů. Ve fyziologii, biochemii živého těla, farmakologii i
jinde není stále ještě vše jasné. Kupodivu dokonce i o současném aspirínu, snad
nejznámějším a nejčastěji podávaném léku, jsme toho donedávna mnoho nevěděli
a vše nevíme dosud. A přesto jen málokterý lékař popře jeho účinnost. I
akupunktura – byť o mechanismu jejího působení má současná medicína jen kusé
znalosti - funguje. O tom se přesvědčili pacienti, kteří jí byli léčeni. A
třeba jen o jejích bolest tlumících účincích se přesvědčili i ti z nevěřících
odborníků, jež mohli sledovat některou z dnes již miliónů operací provedených v
znecitlivění pouze akupunkturou, při plném pacientově vědomí.
Vzhledem k tomu, že je v Moři jangů
uváděna kritika náhledů tradiční medicíny na vznik některých onemocnění,
měl bych se k této otázce alespoň okrajově vyjádřit (není to úkolem mé poznámky
k uváděné knize). Uvědomme si, že i zde existuje ve vysvětlování jakýsi konsensus
v pojmech (ten je nakonec ve všem, například v metrickém systému: co je
jednotka míry, času - dohodou stanovený pojem metru, sekundy a podobně). Stejně
tak se dívejme na pojmy vysvětlující vznik choroby z tradičního hlediska.
Poněvadž takové vysvětlení vyžaduje hlubší znalosti tradiční medicíny, zvolím
následující jednodušší příklad, který ještě ve své podstatě budu
zjednodušovat:
Při vzniku mozkového krvácení -
mrtvice, působí nadměrný jaterní jang, který emočními vlivy (hněvem)
vytvoří takzvaný vnitřní oheň, způsobující krvácení (vyžene krev z cév). K tomu
může přispět i strava zatěžující játra (opulentní, mastná). Jang přirovnáváme k
sympatiku: tedy náhlé emoční napětí či vzrušení vyvolá sympatikotonü s nadměrným
vyplavením adrenalinu z nadledvinek do krevního oběhu, jehož výsledkem bude
zvýšení krevního tlaku. To může vést ke krvácení do mozku, zejména u osob s
křehkými sklerotickými cévami u hyperlipidemie (znovu při možné spoluúčasti
jaterní dysfunkce).
Není vždy radno odsuzovat věc, s níž
jsem jen okrajově obeznámen, zejména když nemohu popřít její kladné výsledky.
Akupunkturou se zabývá celá řada vědců světových jmen, mezi nimi lze jmenovat
třeba profesory Walla, Pomerancze, Melzaca i jiné.
Nakonec se musím zmínit ještě o
jedné diferenci: V neposlední řadě je to přístup nemocného ke své chorobě a
přístup k lékaři. Zde jsou velké rozdíly od Orientu. Tím, že u nás bylo ústavou
zajištěno právo na zdraví, řada nemocných se domnívala, že mu ho musí
zdravotnický pracovník navrátit, aniž by on sám pro to cokoliv udělal. Právě
naopak. Velmi závažná je v tomto smyslu kapitola o moxování. Bylo prokázáno, že
pelyňkovou moxou (v originálních „doutnících" je směs celé řady léčivých
bylin s převahou pelyňku) dochází mimo jiné nejen k zahřátí bodu (zvyšování
jangu podle tradiční terminologie,), ale i k bakteriostatickému či
bakteriocidnímu účinku (zastavení růstu nebo zničení některyých
choroboplodných zárodků).
Knížka Dušana Tomka velice čtivým a hluboce fundovaným pohledem
ukazuje na některé otázky této tradiční léčby. Velmi krásně ukazuje na všechny
souvislosti vztahu člověka s okolím, vesmírem a na jejich vzájemné působení.
Ukazuje na myšlenkový postup, kterým musí být správný terapeut veden. Velmi
pěkně je podána pulsová diagnostika, otázka tradičního pojetí příčin nemocí i
vzájemných vztahů mezi orgány. Vyzvednuta je otázka psychiky a jejího vlivu na
nemoc a zdraví, nebol existuje pouze jednota tělesného a duševního. Je to
kniha velmi zajímavá, čtivá a vnímavému čtenáři dá jistě mnoho podnětů k přemýšlení.
Nakonec však musím upozornit, že akupunktura není žádná všemocná léčebná
metoda, ale má své přísné zákonitosti a indikační možnosti. A že patří jen do
rukou dobře vyškolených profesionálů.
|